Etiopie 2009

O tom jak sme byli v Africe a všelijaká dobrodružství jsme zažívali, všelijaké jídlo požívali a všelijaké lidi poznávali.

1. 8. 2009 Praha - Istanbul - Addis Ababa
Pokud někam cestujete v letadle, trávíte většinou první den v letadle (ano, začíná to velmi napínavě). Nám letadlo vlétlo před Addis do pěkné bouřky a několik desítek minut se chovalo jak nejšílenější atrakce na Matějský, ale když se trup nezlomil ani po dosti tvrdém fláknutí s letadlem o zem (tomu se přistání říkat nedá), byli sme v Africe. První noc sme radši trávili na letišti a zlehka se aklimatizovali na situaci, kdy na vás pořád někdo čumí.

2. 8. 2009 Addis Ababa
Druhej den si člověk většinou říká "kde to sem?" V Etiopii si to budete řikat furt, ale první den je tento pocit velmi intenzivní. Lidi co jsou citliví na hygienu zde vyplácají půl kila desinfekce a ti kteří mají rádi svůj osobní prostor, nebo rádi používaj dotaz "co čumíš", musí zmlátit půlku města. Jako trošičku přeháním, ale když někdo někdo nenavštívil třetího, nebo aspoň dvouapůltého světa, Etiopii bych pro začátek nedoporučoval. Na doporučování obsazujeme Hotel Taitu. Ostatní pokoje nevypadají tak špatně, ale ten můj je suveréně nejhorší v mém životě. V noci mi tam pobíhaj krysy a vany ve společné koupelně jsem se neodvážil ani dotknout.

Addis je ošklivé město. A navíc jsme přijeli v období dešťů, takže pobíháme ve slejváku ulicema a hledáme etnografické muzeum. Lidi ochotně pomáhají, ovšem slovo "etnografický" ve svém slovníku nemají. U "krásného" pomníku bývalých vládnoucích komunistů z Dergu (zasloužili se o pár hladomorů a pár milionů ztracených životů) hrajou kluci fotbal. Náhlý slejvák nás zažene pod betonový převis a jeden fotbalista mě shovává pod igelit. S hrůzou zjišťuju, že se ocitám v jeho příbytku. Je to dost nepříjemné pro člověka ve vybavení z goratexu a foťákem za x tisíc, bavit se se stejně starym klukem, kterému umřeli oba rodiče a jehož majetkem je jenom ten igelit v ruce - za pár dní si však člověk zvykne na ledascos. Potenciálním návštěvníkům etnografického muzea doporučuju, aby si zjistili, jestli jde proud, jinak budou chlápka u vchodu dlouho přemlouvat, aby jim s baterkou ten záchod císaře Haile "Ras Tafari" Sellasieho.





3. 8. 2009 Addis Ababa - Bahir Dar
Vstáváme ve 3 ráno. Oproti většině bílých bohatých západních turistů nepřelítáváme letadly ale všechno cestování si užíváme v autobuse (dost nadnesené označení pro ten dobytčák). A jelikož většina autobusů vyjíždí okolo šesté hodiny, musíte si každý den hezky přispat. Etiopskej autobusák je apokaliptickej zážitek sám o sobě, kor ten v Addis. Tisíce lidí, kteří na sebe neuvěřitelně řvou, tlačí se a strkají se ve snaze urvat dobrýho fleka v busu. Batohy musíte přivázat na střechu v čemž se samozřejmě snaží pomoct několik etiopanů, kteří by za to samozřejmě chtěli prachy - slovo "ne" jsem se v amharštině naučila jako jedno z prvních.



Autobus spíš než prostředek dopravní připomíná prostředek mučící - kdyby mi k tý ocelový tyči přede mnou ještě přivázali ruce řetězem, připadal bych si jak v transportu zajátců 2. světové války. Do Bahir Daru je to z Addis vzdušnou čarou nějakých 400 km, ale cesta v mučícím prostředku trvá dvanáct hodin. Jedeme po silnicích jejichž asfalt pamatuje ještě italskou okupaci a i ty nejlepší části nejsou o moc kvalitnější než cesta do Byšiček.

Stavíme kvůli prasklé pneumatice a sbíhá se k nám hlouček pravých venkovských dětí - trvá jim docela dlouho než jim dojde, že by u bílého člověka měli žebrat o peníze - moc bílých lidí asi neviděli.







Večer se ubytováváme v dobrém hotelu se solidní restaurací. Jsme v oblasti se zvýšeným výskytem malárie a každé dítě ví co na ty malé muší zabijáky zabírá - Malarone, repelent, moskytiéra a hlavně točené pivo St. George.

4. 8. 2009 Bahir Dar

TO BE CONTINUED, MAYBE...